Příběhy z temné komory

Kniha částečně navazuje na předchozí autobiografii Při loupání cibule. Je stylizována jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem - slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za jejich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti -možná jen vymyslel-, přitom však nijak nezakrývá, že jde - částečně - o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranici autentické reality a čiré fikce: -Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět,- říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, která se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její -dokumentární- rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou -vševidoucí-: jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reality do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.