Prošli jsme peklem …a v pekle se ušpiníte

Nad vzpomínkami se pomalu stahují mračna. Poslední, kteří přežili holokaust a pronásledování evropského židovství, brzy utichnou. Mnozí z nich o své útrpné cestě koncentračními tábory, o útěku či emigraci vyprávěli, jiní celý život mlčeli, svoje vzpomínky si nechali pro sebe nebo se pokusili zapomenout. Toto mlčení už brzy zavládne navždy. Dále pak bude muset být tato skutečnost zprostředkovávána pouze prostřednictvím historiků a potomků těch, kteří přežili. Ale jaké mohou být vzpomínky „z druhé ruky“? Budou další generace vůbec ještě schopné pochopit dimenzi těchto zločinů, když už nebude moci žádný z bývalých vězňů koncentračních táborů, žádný emigrant vyprávět o vlastních zážitcích? Tomuto účelu by měla posloužit i tato kniha. V rozhovorech s 24 přeživšími (včetně několika Čechů, mezi jinými i spisovatele Ivana Klímy) jsou popsány typické životní osudy pro biografii evropského židovství ve 20. století. Nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel, který přežil Osvětim a Buchenwald, odpovídá na tyto otázky optimisticky: „Každý, kdo dnes naslouchá některému ze svědků, stane se sám svědkem.“ Ale odkud Wiesel bere tuto naději? Čím se mohou svědkové svědků v budoucnosti legitimovat? Nemohou být té věci tak znalí, chybí jim to nejdůležitější: neochvějná důkazní hodnota vlastního JÁ, aura autenticity. Na druhou stranu: jiná alternativa neexistuje. Další generace se musí nutně ujmout obrovské zodpovědnosti. Musí vyslechnout poslední svědky a jejich poselství zprostředkovat dál, i když takový počin bude z generace na generaci těžší.