Dcery nepřátel státu

Začnu konstatováním, že paní Jana Roubíková-Švehlová napsala knihu, která je nejen poutavá a čtivá, ale především potřebná pro vyrovnání se s naší poměrně nedávnou minulostí, protože taková kniha na českém trhu dosud chyběla. O hrůzách padesátých let se toho sice napsalo dost, ale nikoliv z podobného psychologického úhlu pohledu: jak uvězněním z politických důvodů trpěl nejen samotný vězeň, ale i celá širší rodina, z jejíž členů se rázem stali občané druhé kategorie. Tematicky se kniha zaměřuje na osudy dvanácti žen, včetně samotné autorky, které byly v době uvěznění jednoho či obou rodičů dětmi a byly nuceny vyrůstat v neúplných rodinách. Autorka, vzděláním psycholožka, v rozhovorech s těmito ženami sleduje nejen jejich další osudy, ale i dosud málo zkoumané psychologické důsledky vězněných prarodičů na generaci vnoučat. Volné vyprávění postižených žen, při kterém občas čtenáři přeběhne mráz po zádech, má vypovídající hodnotu právě svojí bezprostředností a detaily každodenního života. Kniha nám přiblíží hrůzná padesátá léta lépe, než dokáží historické či sociologické studie. Shodou okolností, ale jistě nikoliv náhodou, se mi v době, kdy jsem knihu Jany Roubíkové-Švehlové překládal, dostala do ruky kniha Orlanda Figese Šeptem s podtitulem Soukromý život ve Stalinově Rusku, která přistupuje k době stalinistického teroru z podobného úhlu pohledu. Kdybych byl ministrem školství, učinil bych z knihy Dcery nepřátel státu povinnou školní četbu.