Nálet na Peenemünde

Západní zpravodajské služby v polovině roku 1943 zjistily, že v Peenemünde u baltského pobřeží působí od roku 1937 výzkumná a vývojová základna třetí říše, která pro spojence představuje vážnou raketovou hrozbu. Bombardovací velitelství Královského válečného letectva pak na příkaz Winstona Churchilla připravilo a v noci ze 17. na 18. srpen uskutečnilo operaci HYDRA s cílem tuto hrozbu oslabit. Autor nejen analyzuje plánování, průběh a výsledky operace, jíž se zúčastnilo 596 britských bombardérů, nýbrž líčí zážitky posádek letounů RAF a luftwaffe i Němců a dalších státních příslušníků, kteří na základně – mnohdy nedobrovolně – pracovali. Pokud jde o posouzení otázky, dosáhl-li nálet úspěchu, připomíná, že jediným jeho cílem bylo pozdržet vývoj, výrobu a operační použití raket V–2. Nebyl to tedy „nálet, který vyhrál válku“ – jak se domnívali někteří nadšenci na straně spojenců –, nýbrž který způsobil zhruba dvouměsíční zpoždění pokusného programu a v důsledku toho i zmenšení rozsahu raketových operací. Nemělo by se však zapomínat ani na morální stránku náletu. Sebejistí Němci a jejich vůdci získali přesvědčivý důkaz, že RAF může v Německu doletět k jakémukoli cíli a tvrdě ho zasáhnout. Tím se oslabila i ochota mnohých Němců pokračovat v boji. Zhodnocením peenemündské operace a jejího relativního vlivu na další průběh války autor svou knihu nekončí. Připomíná, že po válce americká armáda odvezla z Harcu sto dokončených V–2 a množství dokumentace, v Bavorsku pak zajala von Brauna a celý „vrcholný výkvět“ peenemündského týmu. Američané v tomto oboru posléze zaměstnali 492 německých raketových vědců a techniků. Využití jejich vědecké schopnosti a zkušenosti bylo krokem, který umožnil, aby jednoho dne člověk stanul na Měsíci.