Jaro v Kartágu

Horké Tunisko, Rusko, Francie a Československo. Čtyři země, v nichž se odehrávají osudy dvou sester, dcer admirála Carské námořní flotily. „Jaro v Kartágu“ je prvním ze šesti románů, jehož vyprávění končí na počátku Velké vlastenecké války. Po otcově násilné smrti jsou matka se dvěma dcerami od sebe roku 1920 v Sevastopolském přístavišti odervány davem, když se snaží nastoupit na loď a opustit Rusko zachvácené rudým morem. Osamocená patnáctiletá Máša nedobrovolně odplouvá na bitevní lodi „Generál Alexejev“ do Tuniska. Tato inteligentní, vzdělaná a průbojná mladá dáma se ještě během cesty stane námořním kadetem, i když tato vojenská funkce je určena jen pro mladé muže. Aby v emigraci přežila, musí se přizpůsobit. Stane se posluchačkou Námořního sboru poslední ruské eskadry v pevnosti Jabal-Kebir blízko Bizerty. Naučí se ještě arabsky a nářečí Tuaregů. Poté vystuduje matematickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze a odjíždí do Paříže. Pracuje v různých profesích. Postupně se stane investiční bankéřkou a před začátkem Druhé světové války i poradkyní generálního guvernéra Tuniska. Matka, Anna Karpovna, vdova po admirálovi, hraběnka, hovořící plynně několika jazyky, zůstává s roční Sašeňkou v náručí v rozervaném Rusku. Aby zachránila život sobě a své dceři, volí cestu změny jména a identity. Stává se negramotnou uklízečkou Ňurou, která mluví jen ukrajinsky. Myje nádobí a žijí v přístavku ke kotelně na dvoře jednoho velkého moskevského domu. Saša před začátkem války dostuduje zdravotní školu, prožívá svou první nenaplněnou lásku, dozvídá se své skutečné jméno a je mobilizována na frontu. V „Jaru v Kartágu“ a jeho navazujících částech „Osamělý je všude na poušti, K radosti musí být dva, Chrám přátelství, Estomihi a Ave Maria“ vypráví spisovatel Václav V. Michalskij životní příběhy Mariji a Alexandry na pozadí historických událostí 20. století.